Směnečné prohlášení

Směnka je druhem cenného papíru, tedy listiny, s níž je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést. V konkrétním případě směnky se jedná takový cenný papír, kterým se konkrétní osoba zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a času jistou peněžitou sumu.

Aby šlo právě o směnku, musí splňovat několik podstatných náležitostí. Musí být označeno, že jde o směnku, dále musí zde být bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu, dále obsahovat údaj o splatnosti, údaj o místě, kde má být placeno, jméno toho, komu nebo na jehož řád má být placeno. Dále pak datum a místo vystavení takové směnky a podpis výstavce, tedy toho, kdo ji vystavil. V případě směnky cizí, tedy takové, v níž má platit osoba odlišná od výstavce, musí navíc obsahovat i jméno této osoby, které se říká směnečníka. Nicméně právo připouští rovněž existenci tzv. blankosměnky, tedy směnku, která není vyplněna zcela. Právo takto (do)vyplnit směnku má její vlastník odlišný od výstavce, který ji vytvořil.

Oprávnění doplnit blankosměnku je omezeno limity, které ten, kdo ji vyhotovil. Protože ale takováto blankosměnka představuje pro výstavce obrovské riziko, je na místě vyhotovit rovněž – ideálně v písemné formě – vyplňovací směnečné prohlášení. Toto prohlášení pak jednoznačně určuje hranice toho, jak může být blankosměnka vyplněna. Přesto je i v těchto případech třeba zvýšené opatrnosti, jelikož nesprávné vyplnění nelze namítat proti vlastníkovi, který nenabyl směnku ve zlé víře, ani se při jejím nabývání neprovinil hrubou nedbalostí, tedy např. směnku platně získal až po jejím doplnění.

Přestože by se mohlo zdát, že jsou směnky spíše zapomenutým institutem, mohou být i v současnosti užitečné, zejména jako alternativní institut pro zajištění či utvrzení dluhu.

Jednou z jejich výhod je snadná převoditelnost směnky jako cenného papíru. Směnky na řad se totiž typicky převádí rubopisem, tedy přípisem na rub směnky. V případě zájmu lze ale převoditelnost vyloučit.