Úmysl představuje jednu z forem zavinění, což je vnitřní psychický stav člověka k určitým skutečnostem. Úmysl zahrnuje jak složku vědění, tedy to, že osoba věděla, že tato určitá skutečnost může nastat, tak složku volní, tedy že osoba chtěla, aby skutečnost nastala. Tím se liší od druhé z forem zavinění, nedbalosti. Ta obsahuje pouze složku vědění.
Rozlišují se dvě formy úmyslu. Úmysl přímý a nepřímý. Přímý úmysl znamená, že osoba věděla, že svým jednáním způsobí určitý následek a způsobit jej chtěla. Nepřímý úmysl znamená, že osoba věděla, že může způsobit určitý následek a byl s tímto následkem srozuměn, i když následek nebyl jeho cíl (např. Zloděj vystřelí ze zbraně směrem k policistovi, aby ho odradil od zatčení. Při tom je mu jedno, zdali policistu zasáhne a usmrtí nebo ho střela mine.)