Soudní novinky: Ústavní soud o výživném mezi manžely s nadstandardními příjmy

Může mít manželka nárok na výživné, i když je ekonomicky aktivní a vlastní majetek v řádech milionů? Ústavní soud se ve svém nedávném nálezu zabýval otázkou, zda výživné mezi manžely slouží pouze k zajištění základní životní úrovně, nebo i k zachování společenského standardu, na který byli manželé během manželství zvyklí. Případ dvou vysoce movitých osob ukázal, že i v luxusu platí stejná pravidla jako u běžných manželství – tedy že manželé mají mít zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Tento článek shrnuje klíčové závěry Ústavního soudu a vysvětluje, co znamená výživné mezi manžely v praxi.

Spor o milionové výživné mezi manžely

Ústavní soud řešil ústavní stížnost manželky, která žalovala svého manžela o placení výživného, které jí náleželo jako jeho manželce dle § 697 občanského zákoníku, které stanoví, že manželé mají mít v zásadě stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Manželka se žalobou domáhala měsíčního výživného ve výši 835 000 Kč, přičemž soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě, když manželce přiznal výživné ve výši 200 000 Kč za část roku 2017, dále výživné ve výši 250 000 Kč za rok 2018 a výživné ve výši 300 000 Kč od roku 2019 do konce manželství. Jelikož soud prvního stupně vydal rozhodnutí poté, co bylo manželství rozvedeno, určil, že celková výše výživné činí 10,5 mil. Kč, které měl manžel hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,5 mil. Kč. 

Obrat v řízení u odvolacího soudu

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolali oba manželé, přičemž odvolací soud vyhověl odvolání manžela, žalobu manželky v plném rozsahu zamítl a uložil ji povinnost zaplatit manželovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4,5 mil. Kč. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že manželka je jednatelkou tří fungujících obchodních společností a vlastní mnoho nemovitostí. Jejich společné dítě bylo ve střídavé péči a manželka se o něj nemusela starat sama. Odvolací soud došel k závěru, že je manželka schopna hradit si své záležitosti sama a není tak odkázána na svého manžela. Dle odvolacího soudu by výživné mezi manžely nemělo sloužit k zachování luxusního života a společenského postavení. Mimo to ji manžel i po opuštění společné domácnosti přispíval na dovolené a poskytoval ji osobní automobil.

Posouzení Ústavního soudu

Manželka následně podala ústavní stížnost, ve které argumentovala, že po faktické odluce měla manželka právo na zachování dosavadního životního standartu. Dále uvedla, že smyslem ust. § 697 občanského zákoníku je odstranit zřetelné rozdíly ve hmotné a kulturní úrovni manželů.

Ústavní soud se stížnosti zabýval a došel k následujícím závěrům. Životní úroveň manžela i manželky se vymykala běžným manželstvím, kdy oba manželé žili nadstandardně, mohli si dovolit drahé nákupy luxusních značek nebo drahé dovolené. Poté, co manžel opustil společnou domácnost se životní standard manželky výrazně snížil a nebyla schopna si stejnou životní úroveň zajistit sama svými prostředky. 

Princip rovnosti manželů

Ústavní soud dále obecně shrnul právní úpravu, dle které mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, která zrcadlí ústavně zakotvený princip rovnosti mezi ženou a mužem, respektive mezi manžely. Výživné mezi manžely by mělo nastupovat v takové situaci, kdy je jeden manžel schopen uspokojovat svoje potřeby, avšak v nižší míře než druhý manžel. Dle názoru Ústavního soudu není nutné, aby byl jeden manžel odkázán na manžela druhého. Obecné soudy se musí vyvarovat rozhodnutí, které by vytvořilo stav nerovnosti mezi manžely tím, že by jednomu manželovi odepřely možnost mít zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako má ten druhý. 

Ústavní soud dále uvedl, že při zkoumání nároku oprávněného manžela na výživné je nutné zkoumat jeho byť i potenciální možnost vyrovnat hmotnou a kulturní úroveň druhého manžela. Soudy by měly zkoumat, zda se oprávněný manžel snaží dosáhnout příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem. Výživné mezi manžely by za žádných okolností nemělo sloužit k tomu, aby oprávněný manžel v rámci výživného na povinném manželovi bezpracně získal tu část plnění, které by mohl dosáhnout vlastním úsilím. 

Ústavní soud se v předmětném nálezu snažil vysvětlit pojem hmotná a kulturní úroveň, který je dle jeho názoru pojmem socioekonomickým, který zahrnuje základní lidské potřeby odpovídající danému společenskému statutu, potřeby pro seberozvoj, způsob dopravy, jiné specifické okolnosti spojené s určitou společenskou třídou. Toto vše dle názoru Ústavního soudu vytváří určitý standard života, jeho hmotnou a kulturní úroveň. 

Povinnost soudů hodnotit situaci komplexně

Závěrem Ústavní soud dodal, že posuzování výživného mezi manžely je komplexní problematikou a obecné soudy při rozhodování musí zohlednit celou řadu okolností. Soudy by tedy neměly posuzovat pouze příjem jednoho manžela, ale měly by zohlednit poměry osobní, rodinné a majetkové, konkrétní potřeby manželů, které plynou jak z povahy práce, tak i způsobu života, zdravotního stavu a jiných závažných okolností. 

Závěr Ústavního soudu

Dle názoru Ústavního soudu si odvolací soud v předmětné věci do zákona doplnil hledisko, které se příčí smyslu a účelu výživného mezi manžely, tj. odkázanost či zavilosti oprávněného manžela na povinném manželovi. Ústavní soud konstatoval, že podstatné v daném případě bylo, že manželka i přes veškerou snahu nemohla dosáhnout hmotné a kulturní úrovně svého manžela. Manželka si tedy byla schopna zajistit své vlastní potřeby, ale ne ve stejné míře jako její manžel, a proto ji jako manželce náleželo výživné. 

Ústavní soud uzavřel, že odvolací soud rozhodl neústavně, a proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti manželky a napadané rozhodnutí zrušil. 

Další přelomová soudní rozhodnutí najdete v naší rubrice Soudní Novinky

Potřebujete pomoci v oblasti rodinného práva? Neváhejte nás kontaktovat!