Váš příběh: Jak jsme až u Ústavního soudu pomohli zvrátit neplatné skončení pracovního poměru

V rámci snahy o zpřístupnění některých právních otázek Vám, našim čtenářům, a ještě většího zosobnění s našimi klienty přicházíme s novou rubrikou našeho právního magazínu „Vaše příběhy“, kde bychom Vám rádi pravidelně přinášeli „právní příběh“ inspirovaný naším faktickým případem, který jsme (úspěšně) řešili. Nebudeme Vás nudit paragrafy ani zbytečnou právní terminologií. Rádi bychom Vám ukázali, co konkrétně pro naše klienty děláme a jak jim pomáháme i ve velmi složitých situacích. Soukromí našich klientů je pro nás prioritou, takže v příbězích budeme upravovat osobní, časové i místní údaje tak, abychom neuváděli více, než se lze dozvědět z veřejně dostupných zdrojů, tj. například konkrétních soudních rozhodnutí.

V případě neplatného skončení pracovního se pana Martina zastal dokonce Ústavní soud

V prvním příběhu bychom Vám rádi představili případ z oblasti pracovního práva, ve kterém se nás, respektive našeho klienta zastal svým nálezem dokonce Ústavní soud.  Případ se konkrétně týká ochrany a obrany zaměstnance proti neplatnému a nezákonnému skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Pan Martin byl několik let spolehlivým a kvalitním zaměstnancem jedné nejmenované společnosti. Manažer této společnosti však takový pohled nesdílel a jednoho dne bez jakéhokoliv předchozího upozornění pana Martina vyhodil. Poslal mu nejasný dopis, kde mu vyčítal neurčitou „hrubou pracovní nekázeň“. Nijak nespecifikoval, zda se jedná o výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru, nehovořil o výpovědní době ani případném odstupném.

Pan Martin nebyl výjimkou, jak se zaměstnanci zacházeli

Vzhledem k tomu, že toto byla u společnosti běžná praxe, my sami jsme v pracovněprávních sporech před soudem uspěli se zaměstnanci proti této společnosti opakovaně, tak si manažer společnosti patrně uvědomil, že výpověď nebyla formálně ani obsahově dostatečná a chtěl ji dodatečně měnit a vše napravit. Zhruba po 14 dnech tedy zaslal panu Martinovi druhý dopis, ve kterém mu oznámil, že doplňuje první dopis a ukončuje s ním pracovní poměr s okamžitou platností.

Naštěstí se pan Martin rozhodl zaměstnavateli postavit

Pan Martin se hodlal bránit, zaměstnavateli sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, podal žalobu na neplatnost skončení pracovního poměru a u soudu uspěl. Zaměstnavatel se však odvolal a odvolací soud bohužel zaujal trochu jiný názor. Stručně řečeno označil dva dopisy zaměstnavatele za dvě jednotlivá právní jednání a tím pádem došel k závěru, že pan Martin se bránil pouze prvnímu dopisu a u druhého argumentoval, že nedodržel 2 měsíční lhůtu k podání žaloby, kterou mu stanovuje zákon.

Ani po nepříznivém rozhodnutí soudu jsme pana Martina nenechali na holičkách

Po rozhodnutí odvolacího soudu, které jsme ve světle pracovněprávních zásad považovali za nesprávné a nespravedlivé, jsme ve věci podali dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten však dovolání odmítl. Měli jsme však za to, že soudní praxe Nejvyššího soudu v této oblasti neodpovídala konkrétnímu případu pana Martina. Ve věci jsme tedy podali ústavní stížnost. Naše argumentace mj. hovořila o tom, že případ pana Martina je specifický a nelze ho pod obecnou judikaturu vyšších soudů ČR podřadit. Dále, že dva dopisy zaměstnavatele panu Martinovi byly jediným celistvým právním jednáním, to dle všech základních zásad pracovněprávních vztahů, dikce zákoníku práce, provedeného dokazování i vůle zaměstnavatele. Pokud by se přistoupilo na praxi, že zaměstnavatelé mohou zaměstnanci až šikanózním a obtěžujícím způsobem zasílat hromadné a opakované listiny obsahující jakékoliv skončení pracovního poměru a zaměstnanec musí v případě obrany reagovat na každé jednání samostatně, tak by byla nepředstavitelně nabourána základní zásada pracovněprávních vztahů, tj. ochrana slabší strany – zaměstnance.

Až Ústavní soud nám pomohl domoci se práva

Ústavní soud s naší argumentací souhlasil. Rozhodl, že bylo porušeno ústavně zaručené právo pana Martina na spravedlivý proces a domáhání se svého práva před soudem. Zejména nás těší, že vzal případ velmi principiálně a široce. Případ pana Martina nebyl jen o dodržení či nedodržení striktně formálních náležitostí, ale zejména o samotné důvodnosti, o které nelze ve chvíli opakovaného nedostatečného jednání konkrétního zaměstnavatele pochybovat.

Vidět v soudním rozhodnutí, kterému jsme napomohli, ve vztahu k obyčejnému občanovi, zaměstnanci, že „Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se vykládá a aplikuje právo. Takový požadavek však v případě stěžovatele nebyl dodržen.“, je pro nás nevyčíslitelná hodnota a odměna.

Odvolací soud pak znovu rozhodoval, nyní již ve prospěch pana Martina

V případu pana Martina v současné chvíli rozhodl znovu odvolací soud, který se samozřejmě držel závazného názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 3492/17, na nějž odkazujeme v plném znění zde. V nejbližší době pan Martin podá příslušnému soudu žalobu na plnění, tj. konkrétně na náhradu mzdy za dobu existujícího a neplatně skončeného pracovního poměru.

Co by si měli zaměstnanci a zaměstnavatelé z tohoto příběhu odnést?

Za nás z toho plynou dvě základní věci, které se i snažíme v další činnosti a případech klientům vysvětlit. Zaprvé, že zaměstnanci by se v odůvodněných případech měli jako pan Martin svých práv domáhat, zvláště když jim k tomu pracovněprávní předpisy dávají možnost.

A z druhé strany, že rozumní, uvědomělí a úspěšní zaměstnavatelé budou veškerá rizika pracovněprávních vztahů, včetně jejich ukončování řešit preventivně. To zvláště v dnešní společenské situaci, kdy zaměstnanci tahají za delší konec, rostou mzdy a ruku v ruce s tím bude růst poptávka po zvyšování dalších zaměstnaneckých práv. Tyto záležitosti se dají řešit jedině systémově a důkladně nastavenými vnitřními procesy a předpisy zaměstnavatele.

Chcete také pomoci vyřešit svůj spor? Obraťte se na nás, budeme důsledně hájit i Vaše práva!